Nemohu tomu uvěřit
„Až po naprosté porážce jsme byli schopni udělat první kroky k osvobození a ke znovunabytí síly. Naše přiznání osobní bezmocnosti se nakonec stalo základem, na kterém můžeme vystavět šťastný a smysluplný život.“
„Chlastal jsem jako dobytek.“ No, jako dobytek ne. Říká se totiž, že dobytek ví, kdy přestat. Tak tedy, vždycky jsem pil jinak než ostatní. Už když jsem byl malý, malé ochutnávací doušky mě přiváděly někam do jiného světa. Jako kluci jsme hlídali třešňové sady, mne však třešně nezajímaly, radši jsem si s sebou vzal pivo. Líbilo se mi, jak se mi po něm motá kebule, sem tam jsem upadl, no prostě paráda. Doma se dost pilo, máma alkoholička, děda taky a táta v rozjezdu. I přesto jsem vyšel školu s vyznamenáním. V učení jsem taky chodil na pivo o vycházkách, bylo to stejné jako všude. Jen když ostatní pili dvě piva, tak já vypil čtyři až pět. Na střední škole jsem míval opičky i dvakrát týdně (podle peněz), avšak konec byl zase s vyznamenáním.
Pořád jsem si myslel, že je moje pití normální a nijak jsem se neznepokojoval. Na vojně (podepsal jsem další službu) jsem byl najednou asi padesát večerů v tahu „ožralý“. Nikdo se o mé volno nezajímal, jenže já jako bych dostal strach. Uvažoval jsem, že už je to asi trošku malér, když si ráno řeknu, že dnes nikam nepůjdu a večer jsem zase v putyce, hladce oholen a lehce či těžce napařen. V té době se naši rozvedli pro alkoholismus mámy, ale táta už taky zdaleka nebyl jen konzument. Ze strachu jsem se rozhodl vyhledat v Praze (sloužil jsem na Kladně) pomoc v ambulanci u jednoho doktora. A přes rok jsem zobal antabus. Pan doktor mi tehdy řekl, že jsem závislý a že pít kontrolovaně je u mě nereálné. Buď nepít vůbec, nebo se smířit s břemenem alkoholismu po celý, rozhodně kratší život.
Léčbu antabusem jsem dokončil v Budějovicích, kam jsem se nechal přeložit. Moji nadřízení doposud nic netušili. Jednou jsem si dal nealkoholické pivo, pak ještě párkrát, potom desítky a dvanáctky. Začaly vinárny, zaspání, absence, rychlý sešup. Podal jsem žádost do civilu a oni mi ani moc nebránili. Jelikož to bylo přes psychiatrii, tak mi ještě přišlo do civilu dvanáct hodnostních platů. Vrátil jsem se ke Státním lesům a makal jsem manuálně jako šroub. Pití bylo tehdy tak nějak v normě, ale zvyšoval jsem dávky. Přesto jsem dokázal, když jsem poznal svou nynější manželku, pití notně utlumit a pít jen příležitostně. Hodně jsem pracoval, staral jsem se o její dvě děti a spolu jsme měli další dceru. Dělal jsem hlavně odpolední, často i šestnáctky a k tomu jeden den i o víkendu. Na pivo byl čas jen v neděli. Na hodinu, dvě.
Pak to stejně přišlo! Začal jsem dělat hajného a pil jsem i v práci, dopoledne, večer. Skoro denně hospoda a v ní plno kamarádíčků, co něco potřebovali. Rádi panáka i pivko zaplatili, „lahvinkou“ podarovali a korunky utrousili. Rodinu jsem tedy nekrátil a měl za co „chlastat“. Také jsem si postavil srubovou chatku a sem tam jsem v ní přespal, když se mi zdálo, že už se ani nevyplatí jet domů. Jen co ráno otevřeli hospodu, zase jsem tam byl. A pak, když už šli všichni domů, já jel (i autem) jinam, nebo jsem vyrazil do města do baru. A už jsem se vezl. Lhaní, sliby, přísahy sobě samotnému, ženě i zaměstnavateli, dceři. Namlouval jsem si, že spíše ti ostatní pijí víc a já teď naopak míň. Bylo mi ale jasné, jak to se mnou je. Věděl jsem, že si neumím pomoci, ale nevěděl jsem, co mám dělat. O léčbě jsem se bál přemýšlet, bylo to příliš ponižující. Jinou možnost jsem však neviděl. Pomalu, ale jistě se blížilo mé dno! Sáhl jsem si na něj, když jsem v opilosti zmlátil svou milovanou dcerušku. Bylo jí tehdy 16 let! A další eskapády na sebe nenechaly dlouho čekat, až už jsem měl dno opravdu vydlážděné. Žena se mnou téměř nekomunikovala, dcera se za mě styděla a já pomalu začal přemýšlet, kterou ze svých zbraní se sprovodím ze světa, abych je už netrápil.
Jednoho dne mi manželka řekla, že v novinách je zmínka o nějakých Anonymních alkoholicích v Táboře. A také že si myslí, že by tam pro mne mohla existovat šance. Asi tři termíny jsem odložil. Když jsem se (12. 1. 2000) opět zmastil pod obraz, tak už jsem do Tábora, ještě celý rozklepaný, odulý a poďobaný vyrazil. Tam seděl jediný člověk, který mi během rozhovoru řekl, že už na mě čeká skoro rok. No jasně že ne na mne, ale na druhého alkoholika do skupiny, protože tam seděl celou tu dobu sám. Jezdil také jinam na schůzky, ale v Táboře čekal na číslo dvě. Tedy na mě. Řekl mi, že mě potřebuje, aby byl střízlivý. Divné co? Ale vypadal jako slušný člověk, tak jsem mu uvěřil. Pochopil jsem to až později. Co jsem ale pochopil ještě téhož dne, bylo to, že mohu žít bez alkoholu. Tedy když budu dělat to, co dělá on a ostatní Anonymní alkoholici. Když se pokusím řídit jejich Kroky. Když budu chodit mezi ně a také když budu pomáhat ostatním, třeba ještě pijícím alkoholikům. Když pochopím, co je služba, pokora a tolerance. Z ateisty jsem se změnil v agnostika a svou Vyšší moc jsem našel již před léty. Mám za sebou snad 900 mítinků a jeden celosvětový sjezd v Torontu. A také mám za sebou několik alkoholiků a alkoholiček, kteří vždy vzpomínají na svůj první mítink, kde jsem jim mohl předat to cosi, co předal tehdy mně můj velký kamarád v Táboře.
Nemohu tomu uvěřit, jak je v nadpisu mého příběhu. Nemohu uvěřit tomu, že zrovna mně se to podařilo. Nemohu uvěřit tomu spirituálnímu zážitku, který mne potkal, když jsem jel domů vlakem z prvního mítinku. Spadly ze mne tuny hnusu a beznaděje, lítosti a vzdoru. Nastoupilo smíření a přijetí. Ano, jsem alkoholik, ale nemusím se už nikdy napít. Opravdu nemusím.
Mám dnes jiný, nádherný život. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že jsem mu nešel naproti. Děkuji Vám všem, přátelé, anonymní alkoholici a alkoholičky, že jste mi umožnili napsat tyto řádky. Nebýt vás, asi bych je už nenapsal a s největší pravděpodobností bych nežil. A mrtvý, jak je známo, ani nepípne, natož aby psal.