Princezna Fantagíro

Strach v očích holčičích zázračně v lásku proměněn

Pít jsem začala v sedmnácti, na Silvestra na horách. Do té doby jsem alkohol a jeho účinky na lidi neměla ráda a dost jsem to celé odsuzovala.

Dodnes si na toho Silvestra živě pamatuji. Popíjeli jsme už od poledne. Ten úžasný pocit, že mi lehce jde hrát na kytaru, tancovat, bavit samu sebe i ostatní. Ten večer jsem nebyla ta tichá, v koutku sedící ,a hlavně úplně nemožná ošklivka; z Myšího kožíšku jsem se rázem proměnila v princeznu, a hned s hvězdou na čele! Asi tenhle pocit jsem chtěla mít i pak, i jindy, čím dál častěji. To jsem ale ještě netušila, jak blízko je z toho blýskavého snu do tmavých a ponurých nekonečných nocí.

Nebudu však předbíhat. Život začínal a z alkoholu se stával můj pomocník, společník a kamarád. V rodině v Irsku, ke které jsem ještě před ukončením gymnázia jela, jsem se vlastně už jen utvrdila v tom, že alkohol je dobrý sluha.

Rodiče dvou dětí, o které jsem se jako au-pair půl roku starala, se prohlašovali za vinaře, když si jednou týdně objednávali víno. Měli svého oblíbeného dodavatele, který jim při dodávce patnácti lahví týdně neúčtoval dopravu. Mně se tito vinaři moc líbili a jejich večerní popíjení se mi zamlouvalo. Určitě mi přišlo „vzdělanější“ popíjet vínko doma než se nalívat pivem v hospodě.

Ráda jsem s nimi seděla večer u televize, kde měli každý otevřenou svou láhev vína (on rád červené a ona bílé) a kde děti byly buď již klidně uvelebené na klíně, nebo uložené ke spánku ve vedlejším pokoji. Tohle, myslela jsem si, bylo to, co mi doma scházelo. Doma, kde nevlastní taťka dělal po večerech u televize účetnictví a nebyl sto s námi komunikovat ani o přestávkách na reklamu, a kde mamka byla zalezlá ve své pracovně a pracovala si na svém.

V pátek odpoledne jsem mívala dovoleno půjčit si auto, abych mohla jet do vesnice tři míle vzdálené. V podvečer jsem navštívila místní kostel a stala se členkou sboru. Ne že bych místní okouzlila svým zpěvem, ale byla jsem vítaným zpestřením pro členy tohoto sboru – všichni byli již důchodového věku. Byl to přínos pro obě strany. Oni si měli o čem povídat a já si zase měla povídat s kým. Byli neuvěřitelně trpěliví, což jsem se svou angličtinou a velmi nesmělým mluvením potřebovala.

Jenže já jsem potřebovala povídat si a zlepšovat (učit se) svou angličtinu i dál. Další vínově-televizní večer s rodinou? Ne, rozhodla jsem se pro hospodu plnou mladých lidí. Bohužel lidí s mně cizím přízvukem, netrpělivých, a navíc v hlučném prostředí. Museli mi vše pětkrát opakovat, a tak je to brzy přestalo bavit. Mě pochopitelně také. Po chvíli jsem seděla opět v koutě a nekomunikující.

Jednou jsem cestou zpět na samotu urazila na uzoučké irské cestě při vyhýbání se protijedoucímu autu zpětné zrcátko. Má první autonehoda. Dojela jsem se slzami v očích a celá se třásla. Očekávala jsem kolem toho spoustu řečí, výčitek a stržené kapesné (tak by tomu bylo v mém moravském domově), ale stalo se to úplně jinak. První reakce rodiny byla, že je to jen auto, a když se nestalo nic mně, tak o nic nejde. A že na třes je dobré víno. Jo, pomohlo mi. Úleva přišla téměř okamžitě s prvním douškem. Napětí opadlo a já byla poprvé schopná jim vylíčit (anglicky!, málem i s irským přízvukem), co se mi stalo a jak se cítím.

Další týden v hospodě jsem už věděla, jak na to napětí, jak na to, abych byla schopná více rozumět a trochu se sama rozpovídat. Ani fakt, že jsem přijela autem, mě nezastavil. Místo džusu jsem si objednala pivo. A šlo to! První měsíc mi stačilo jedno, pak nebylo výjimkou, že jsem si dala dvě a poseděla a pobavila se déle. Z kouta jsem se přesunula do středu dění a na výsluní. Bylo mi osmnáct. Ještě sladkých.

Zpátky na Moravě mě čekal poslední ročník gymnázia, s novou třídou. Alkohol mi pomohl zapadnout i tam. Z uťápnuté vystrašené holky, jakou jsem byla v bývalé třídě, jsem se stala, ne-li přímo hvězdou, tak alespoň určitě nějakou planetkou, kolem které začaly lítat i další tělesa, a mě velmi bavilo je manipulovat a řídit.

S výmluvou na blížící se maturitu jsem přestala chodit do veškerých kroužků, které jsem dříve zvládala, a více se věnovala novým i starým kamarádům (ten, ze kterého se ještě stával můj na delší dobu největší a jediný, mi v tom velmi pomáhal). Naštěstí pro mě jsme bydleli na vesnici a z města jsem měla poslední šanci jet autobusem v osm večer. Také učení bylo poměrně dost a brala jsem to ještě celkem zodpovědně. Stejně tak v prváku na vysoké škole. Tehdy jsem ještě tolik nezvlčela.

Zlom přišel v létě, které oddělovalo prvák od druháku. Večerní ohně se pro mě začínaly stávat spíš místem, kde koluje rum, než místem, kde můžu hrát a zpívat a prostě být s kamarády. Vandry začínaly být více o hospodách než o ohních. A přišel také první festival s výpadkem paměti. První okno.

A v druháku na výšce se to rozjelo. Hospody, diskotéky, kluby, i po kavárnách při odpoledním posezení před přednáškou jsem pila pivo (kávu / čaj si přece můžu uvařit doma!). Chtěla jsem zapadnout, přála jsem si, aby mě všichni měli rádi. Začínala jsem pít i před akcemi, abych zářila už při příchodu. Netrvalo to dlouho, určitě ne déle než rok, a začalo se stávat, že jsem už dojít nestihla, nezvládla. Samotná předpříprava na akci mě zmohla.

Ve třeťáku, který tenkrát úspěšně započal – a trvalo dalších deset let, než jsem ho také úspěšně ukončila, jsem se začala zavírat doma a stranit se kamarádů. A když jsem vyrazila ven, nacházela jsem si jiné kamarády. Takové, co pili rychleji, a byla větší šance, že mezi nimi koluje láhev. Bydlela jsem po podnájmech, naši již byli rozvedení, ale to mi nebránilo v tom, abych se zřídila z piva, které měl taťka uskladněné ve spíži, a za bílého dne usnula na návsi.

Vyrazila jsem do Londýna, opět jako au-pair. Upevnit jazyk, provést výzkum pro mou bakalářskou práci a hlavně, což jsem nikomu neříkala, vymotat se ještě zavčasu z rozjíždějící se závislosti. Změna prostředí mi ale nepomohla. Nepomohlo ani to, že alkohol v Londýně stál mnohem víc než u nás.

Brzy jsem si našla nápoje, které odpovídaly cenou v poměru k „volume“ českým cenám. Chuťově to bylo trochu vedle, ale myslím si, že s alkoholem to se mnou od samého začátku nebylo o chuti. Také jsem se naučila využívat a neváhala využít své ženské zbraně, abych se k alkoholu dostala, pokud možno zadarmo.

Trochu mě drželo to, že jsem bydlela v domě s rodinou, ve které jsem se starala o dvě děti. Nicméně ani to mi nepomohlo, když mi poštou přišel balíček se slivovicí – pro rodinu. Ráno jsem ochutnala a odpoledne jsem zaspala budík i sousedku upozorňující mě, že mám vyzvednout děti ze školy a školky. To odpoledne nejenže ode mě rodiče nedostali pozdrav z Moravy, ale museli nakonec vyzvednout děti ze škol sami.

Po návratu na Moravu jsem s bakalářskou prací moc nepohnula. Zato se svou závislostí ano. Netrvalo ani další dva roky a začala jsem slýchat hlasy. Nikdy nezapomenu, jak jsem v jednom podnájmu v pochybné čtvrti zřetelně slyšela přes stěnu vedlejšího pokoje, jak si paní domácí šeptá (!) se svou budoucí snachou, jak mi rozřežou obličej, až tak, že mě vlastní matka nepozná. Tu noc jsem strávila zabarikádovaná v pokoji a malou potřebu jsem konala z okna. Z pokoje a bytu jsem prchla až k šesté ráno, kdy už mě před domem čekal táta, kterého jsem v noci zburcovala. Do tohoto podnájmu jsem se už nikdy nevrátila. Ani vyzvednout pár svých věcí, co jsem nestihla pobrat to ráno.

Dočasně jsem se nastěhovala na vesnici do patra rodinného domu k babičce a třikrát týdně dojížděla do 90 km vzdáleného města na brigádu. Cestou tam jsem si kupovala Fernet a cestou zpět zásoby vína. Když jsem to ráno nestihla do obchodu, musel mi stačit velký panák v nádražní putyce. I přes pravidelné nákupy jsem se časem dopracovala do zásob, které si mamka u babičky střádala – dárková balení všeho možného – a upíjela a znovu doplňovala. Nejednou přesvědčená, že je to tentokrát naposledy.

Stalo se jednou, že k babičce přijela mamka. O den, možná jen o pár hodin dřív, než měla. Našla mě spící na balkoně, kam jsem si po lahvi vína šla dát cigaretu. V ten moment jsem byla střízlivá a tenkrát jsem přiznala sobě i mamce, že mám problém. A spíš kvůli mamce než kvůli sobě s ním i chtěla něco dělat. Starala se a usilovně hledala nějaké řešení. Nakonec našla psychologa, ke kterému jsem pak pravidelně chodila.

Už při první schůzce, na které jsem i vzhledem k přítomnosti mamky hodně mlžila o množství zkonzumovaného alkoholu, mi doporučil tříměsíční pobyt v psychiatrické léčebně. Bránila jsem se zuby nehty, vždyť tak zle na tom nejsem! Bojovala jsem s alkoholem o to urputněji. A o to dříve jsem se do té léčebny stejně dostala.

Byly to úžasné tři měsíce v Jeseníkách. Právě tam jsem začala život opět vnímat střízlivýma očima a už jsem nechtěla pít. Dokonce mě přešla i věčná chuť, za kterou jsem pomyslně zavřela dveře úspěšným zakončením léčení – pohřbením závislosti. Závislost jsem sice pohřbila, jenže to, že se nenapiju do konce svého života – tohle jsem si fakt neuměla představit.

Po návratu z Jeseníků jsem se víc než měsíc (ale ne déle než dva) alkoholu nedotkla. Našla jsem si novou brigádu a změnila podnájem. Tři dny v týdnu jsem vyučovala na jedné menší škole v čtyřicet kilometrů vzdáleném městě. Z úterý na středu jsem přespávala na učebně, abych ušetřila za cestování tam a zpátky. Bylo již koncem roku a ředitelka nejen plánovala, ale již i chystala, vánoční party pro nás učitelky. V lednici byla tři lahvová piva.

Jeden večer jsem si jedno dala. S myšlenkou, že bych sice asi neměla, ale co by mi jedno mohlo přece udělat? A neudělalo mi nic! Já ani neměla chuť na ta další dvě! Tak jsem z toho usoudila, že jsem vyléčená. No, za týden jsem si dala už všechny tři a za měsíc… byl Silvestr.

Ráno jsem vyrazila za kamarády na chaloupku. Večer jsem se však probrala v jednom obchoďáku na kraji města. Na židli v koutě prodejny, nade mnou prodavačka s vlasy staženými šátkem a s rohlíkem s gothajem v ruce, ať se prý najím, že mi to pomůže. Nakrmila mě, donesla vodu, královsky se o mě v tu chvíli starala, dodnes jsem jí vděčná.

Od procitnutí jsem se dobrou půl hodinu nemohla ani zvednout ze židle. Pak jsem se odpotácela jít se vyspat z toho dne, ze kterého si doteď pamatuji jen na to, jak jsem ráno kupovala vodku (pro kamarády!) a pak večer na pohádkovou babičku s gothajem. A den na to jsem za kamarády dojela, a ač jsem pila „opatrně“ a jen kvůli tomu, aby se nedivili, že a proč nepiju, jsem se opila znovu.

Nastalo dalších pět let bojů a proher. Zkoušela jsem všemožné, abych získala, byť jen dočasnou, kontrolu nad alkoholem a nad svým životem. Již vyzkoušenou, ale neosvědčenou změnou bydliště počínaje, pokusy pít jenom večer nebo pít jenom víno konče. Bydlela jsem sama, bydlela jsem s někým, pila jsem jenom večer, nepila jsem tvrdé. Přechodně tu a tam došlo ke zdánlivé změně k lepšímu, ale pak následoval o to bolestnější a hlubší pád.

Během těchto let jsem dostala i zřetelnou šanci na nový život. Ten mi byl darován, když jsem přežila druhou autonehodu během jednoho měsíce. Dnes to vidím tak, že ta první byla varováním, ale vyváznutí bez trvalých následků z té druhé už nazývám skutečným zázrakem. Navíc jsem byla tři týdny odstřihnutá od alkoholu a byla jsem za to ráda.

Netuším, co mě tenkrát přimělo k té první skleničce, kterou jsem se zase velmi rychle rozpila a za kterou následoval velmi rychlý a zase o něco horší a hlubší dopad.

O Silvestru předposledního roku mé druhé pětiletky jsem si naplno uvědomila závažnost svého pití. Byli jsme pár dní na horách a já jsem téměř nevylezla z postele. Přiotrávená alkoholem jsem prospala tři dny. Sváděla jsem to na přepracování, celkovou únavu a nevyspání přes rok. Dost možná jsem tomu i věřila. Od kamarádů jsem si vysloužila přezdívku Princezna Fantagíro – že se jim snad jen zdám, nebo oni mně?

Tohle byla tečka za rokem, který, jak jsem věřila a doufala, měl být pro mě přelomový. Myslím, že byl – sáhla jsem si na dno, jen jsem si ještě nebyla ochotná přiznat, že sama sobě už pomoct neumím a nemůžu. Přesto, že jsem už pít za žádnou cenu nechtěla, jsem při odjezdu sbalila i láhev vodky, co se nedopila, a už se těšila, až s ní budu sama.

Věděla jsem, že je to zlé a začala pociťovat čím dál větší bezmoc. Rodina, doktoři, ani psychiatři mi pomoct nedokázali. A já sama sobě…? Snažila jsem se, co jsem mohla, přesto jsem nevydržela bez alkoholu déle než dva nebo tři dny. A to jen díky tomu, že jsem zůstala v práci déle, abych kolem obchodu šla až po zavírací době.

Začínalo mi být jedno, co si o mně kdo myslí, z láhve už jsem nasávala i v autobuse. Přestávala jsem dbát o to, jak vypadám. Byla jsem stále více protivná. Na všechny, na sebe. Nenáviděla jsem se za to, že piju, že neumím přestat. Nenáviděla jsem svůj odraz v zrcadle – obličej rozpadnutý na tisíc kousků. A tělo – na vodě. Neustálý třes a únava. Ta na chvíli pominula, když jsem se napila. Pak ale přicházela únava o to větší, a navíc čím dál dříve. Přesto, že mi alkohol tolik bral, neuměla jsem přestat, nešlo to.

Přes týden jsem pila jen večer, po práci. A poslední rok jen víno. Jenže o víkendech jsem se propíjela od pátku do nedělní noci – to, když jsem zůstala doma, kde jsem zůstávala čím dál častěji. A když jsem někam jela, propíjela jsem se stejně tak – celým víkendem. Kamarádi mě přestávali zvát na akce a někteří se mi začali vyhýbat úplně. Vlastně – ještě že tak. Nebyla jsem schopná se jim už ani podívat do očí.

V práci tušili, že mám nějaký problém, byla jsem čím dál protivnější a občas ze mě po ránu táhlo. Naštěstí nevytušili, jak vážný. Přesto jsem přemýšlela, že s tím půjdu na světlo i za cenu ztráty zaměstnání a s hypotékou na krku. Tak vážně jsem uvažovala o další pomoci zvenčí, že jsem začala zvažovat i další léčbu.

Už jsem nevěděla kudy kam. Rána jsem přežívala s umírajícím tělem. V poledne jsem řešila, jak se vyhnout obědům s kolegy – hlavně polévkám, třesoucí se rukou se lžička nedrží zrovna elegantně. A po odpoledních jsem měla v hlavě nastěhované hlasy, které se vzájemně přeřvávali a nenechali mě chvíli v klidu – kudy půjdu, co si koupím, za co si to koupím, jak to co nejdříve načnu, kde se napiju, kolik si toho koupím, co té prodavačce řeknu tentokrát nebo kudy půjdu, abych kupovala jinde a jak to udělat, abych už mohla vypadnout z práce.

Celý dlouhý rok jsem se upřímně snažila přestat a stále mi to nešlo. A celý ten dlouhý rok jsem si říkala, že když to nepůjde jinak a jindy, tak se mi to určitě podaří v den, kdy jsem již jednou dostala šanci na nový život – v den, kdy jsme bourali. Při každé kocovině jsem se modlila k Bohu, ve kterého jsem nevěřila, abych přestala, aby něco udělal, nějak mi pomohl. Zemřít nebo žít.

Přesně tři roky od autonehody, kterou jsem tenkrát zázrakem přežila, jsem se probudila opuchlá a červená v obličeji, v cizím bytě. Jak by ne, když jsem den předtím byla „naposledy“ v hospodě, abych zapila to od-zítřejší nepití. Zamaskovala jsem stopy ve tváři, jak jen to bylo možné, a vyrazila jsem do práce. Už v poledne jsem to ale zabalila a šla domů.

Hodinu jsem čekala na autobus, který jede tam, co bydlím. Čekala jsem vedle obchodu. Celou tu hodinu se mi v hlavě přeřvávalo tisíc hlasů. „Běž, je to naposledy. Ne, včera to bylo naposledy. Co se stane, když si ještě dáš? Trošku, na spravení. Ne. Když ne teď, tak neskončíš už nikdy! Trošku, na tu bolest. NE! Jen trp. Nesmíš. Běž…“ V posledních pěti minutách jsem doběhla pro láhev vína.

Až doma, v půlce láhve, na mě plnou vahou dolehla bezmoc. Nejen psychicky, ale i fyzicky. Sesunula jsem se ze židle na zem, bezvládná, ale při plném vědomí, a dobrou půl hodinu jsem se nebyla schopná pohnout. Sama sobě už nepomůžu.

Je pro mě ještě nějaká naděje? Napadlo mě „Anonymní alkoholici“. Možná mě to ani nenapadlo, ale prsty to vyklepaly na klávesnici. Zadala jsem toto heslo do vyhledávače a ve chvíli jsem se doklikala na skupinu, která se schází v nedalekém okresním městě. Bez váhání jsem zavolala na číslo, které bylo uvedené jako kontakt a „objednala“ se na nejbližší mítink.

Ten se konal až za dva dny. Ale naděje, že se něco stane, a možnost být déle v práci mi daly přežít následující den. Na mítink jsem jela přímo z práce. S obavami a zároveň i s nadějí, že je mi ještě možno pomoci, jsem došla na místo a vstoupila do místnosti.

Stalo se to snad ještě ve dveřích. Druhý zázrak mého života. Ze mě spadl obrovský kámen, strašné závaží, které mě tížilo a které narůstalo každým dnem prožitým v posledních deseti letech. Kolem stolu seděli lidé, kteří se na mě usmáli, kvůli mně se zvedli ze židlí, podali mi ruku, a dokonce mě objali a řekli mi jménem! Sama jsem si jménem už dlouho neříkala.

Ti lidé mě přijali okamžitě a bez výhrad, bez podmínek. Přesně takovou, jaká jsem se objevila ve dveřích, jaká jsem. Alkoholička, co už neví, kudy kam, co ve třiceti ještě neví, co se životem. Uvařili mi čaj, nechali mě vybrečet (Bože, to byla úleva, další závaží se ze mě sypalo a drolilo dolů) a pověděli mi své příběhy. S pochopením a soucitem vyslechli část mého příběhu.

Zjistila jsem, že jsou úplně stejní jako já. Že na tom byli stejně, kolikrát i mnohem hůř, než jsem zrovna já. Povídali o svém alkoholismu, a přitom se usmívali. A v očích měli to, co jsem chtěla i já. Bez výhrad a bez reptání jsem se chytla té naděje, že když se to podařilo jim, já mám také šanci. Uvěřila jsem jim a rozhodla se je následovat. Vymazala jsem ze slovníku svá věčná „ale“, a začala dělat to, o čem říkali, že pomohlo jim.

Zkusila jsem nepít a zase přijít. Když mi bylo zle nebo jsem měla chutě na alkohol a v hlavě se mi rozjížděly hlasy, zatelefonovala jsem. Šla jsem na Krokový seminář, který se zrovna konal, a začala pracovat na krocích se sponzorem. Tak, jak jsou navrženy, bez vymýšlení oklik a různých zlepšováků. Netrvalo to ani měsíc a mé chutě na alkohol odezněly. S nimi začaly odcházet i hlasy z mé hlavy a mně se začal po těle rozlévat klid.

Jsem přesvědčená, že dokud si pamatuji své poslední napití, svou poslední recidivu (beru to tak, že jsem recidivovala poslední rok snad každý den – vždy jsem byla přesvědčená, že dnes piju naposledy, že od zítra jsem čistá) a tu bezmoc, kterou jsem nad alkoholem pocítila, žádná další recidiva mi nehrozí. Chodím si ji připomínat. Na mítinky, kde o ní slyším z příběhů jiných a připomínám si tu svou, a na info-mítinky, kde ji vidím v přímém přenosu u alkoholiků, kteří ještě trpí.

Chodím na mítinky také proto, že si potřebuji připomínat, kdo jsem. Potřebuji si připomínat podstatu své nemoci. Hodně rychle totiž, zvlášť na to špatné, zapomínám. Na rozdíl od své nemoci, která mi bude vždy našeptávat, že už je to přece v pořádku, už tak dlouho nepiju, že bych si třeba za odměnu mohla skleničku dát. Jenže já už vím, že by mi ta sklenička stejně nestačila. Dvacet by bylo málo. A ta první by mě stála naopak velmi moc – ne-li úplně všechno.

S každým dalším mítinkem dostávám také návody ve formě zkušeností dalších lidí se stejným problémem, co dělat, když se hlasy zase začnou do hlavy vkrádat. A hlavně, jak naložit s životem. Už to totiž není jen o pití, učím se střízlivě, smysluplně, a hlavně radostně žít. Z každého dalšího mítinku odcházím vyrovnanější, klidnější. A když pracuji na programu, je mi den za dnem lépe! Není to fráze, opravdu mi to tak funguje.

Probudila jsem se z dlouhého, temného a beznadějného snu do života, o kterém se mi ani nesnilo. Vztahy v rodině i s přáteli se rovnají a lepší. Dokonce jsem schopná vyjít i s těmi, které jsem dřív nemohla ani „vystát“, a to upřímně a s úctou. Práci i jiné povinnosti zvládám s mnohem větším nadhledem, radostí a klidem. Stejně jako všechny změny a události, které přicházejí do mého života.

Zní to jako zázrak, a kdybych to neprožila, myslela bych si, že je to pohádka. Jenže já to prožila, a tak můžu zodpovědně říct: Je to ZÁZRAK!

Zpět na Osobní příběhy