Střízlivý život jsem získal také díky službě v AA

Odcházení ze služby je bolestivé, ale potřebné.

Už jako hodně malý kluk jsem chodil tátovi do džbánu pro pivo. Bylo to vždycky v neděli a vždy jsem kupoval dva půllitry. Měl jsem to pěkný kus cesty, a tak jsem ochutnával pěnu. Přiznám se, že mi moc nechutnala, protože byla hořká. V tátově rozšířeném příbuzenstvu bylo mnoho svateb a na každé se hodně pilo. Když mi bylo dvanáct, ukradli jsme s bráchou na tetině svatbě láhev vína a pěkně jsme se namazali. Bylo nám hodně špatně a na dlouhou dobu jsem dal alkoholu pokoj.

Další kontakt s pivem přišel až na střední škole. Pili jsem s kamarády už od prváku a pili jsme hodně. Už tehdy jsem se vždy snažil opít do „bezvědomí“. Pil jsem, jako bych nikdy neměl dost. Prožil jsem i několik intenzivních kocovin, ale nepřikládal jsem tomu příliš velký význam. Bylo mi jedno, kdy piju a co piju, hlavní bylo se opít. Reprezentoval jsem školu v plavání a před závody jsem se opil vždycky. Pochopitelně se to podepisovalo na výkonu, ale mně to bylo jedno.

Konečně přišla maturita a s ní alespoň zdání jakési svobody, protože jsem se rozhodl, že nepůjdu studovat na vysokou školu. Jedním z důvodů byla skutečnost, že bych byl i nadále neměl absolutní svobodu a měl omezený přístup k alkoholu. I když jsem měl mnoho pracovních povinností, které mi bránily v intenzivním pití, vždy se našla chvilka na posezení se spolupracovníky a s lahvinkou tvrdého. Pracoval jsem ve státní službě na přísně režimovém pracovišti. Mívali jsme dost často cvičení. Jednou jsme o přestávce odešli s kolegy do hospody. Zpátky na pracoviště mě kamarádi dovezli na dvoukoláku. Večer jsem nemohl dělat nic a ráno mě nadřízený seřval a strhl mi odměny. Byl jsem strachy bez sebe a na čas jsem dal pokoj.
V tomto období jsem začal cítit bolesti v břiše, ale choval jsem se přesně podle alkoholického scénáře a řešení problému jsem odložil na nejzazší možnou dobu. Skončilo to operací střev a propuštěním ze státní služby. Byl jsem na neschopence devět měsíců, a přestože mi doktoři alkohol zakázali, pil jsem ve velkých dávkách. Rána s kocovinou začala přibývat. Odchod ze státní služby jsem slavil celý den a noc. Téměř jsem nemohl přestat pít. Druhý den jsem nastoupil do jednoho elektrotechnického závodu. První den jsem měl šílenou kocovinu. Můj nový šéf mi hned nabídl panáka, ale já jsem ho „hrdě“ odmítl se slovy, že mi doktor pít zakázal. Potom jsem měsíc vymýšlel, jak tento výrok vzít zpět, abych se mohl zúčastnit každodenních ranních pitek.

Podlehl jsem tlaku rodičů a rozhodl se, že půjdu studovat na vysokou školu technického zaměření. Sepsal jsem se zaměstnavatelem smlouvu o studiu při zaměstnání a okamžitě po přijetí jsem dostal padesát dní studijního volna ročně. Škola mě bavila a studium mi docela šlo. Ze studijního volna mi zbývalo mnoho dní, které jsem používal vždy, když jsem měl kocovinu. Po sedmi letech jsem konečně promoval a celá studia jsem zakončil týdenním tahem, ze kterého jsem se dva týdny vzpamatovával. Už jsem neměl pouze kocovinu, ale i horší stavy provázené prudkou bolestí břicha a ranním zvracením.

V zaměstnání mě po skončení studia přeřadili na lépe placenou práci montážního mistra. Pracoval jsem mimo fabriku, což byla pouze další příležitost k pití. Z montáží jsem jezdil opilý a řídil jsem přitom auto. Toto období skončilo mnou způsobenou havárií zařízení při montáži. Bylo mi doporučeno, abych si hledal jinou práci, a tak jsem odešel pracovat do jiné firmy, která zrovna začala stavět komunikační síť. Paradoxně mě to na dva roky postavilo na nohy. Dostal jsem služební auto a zodpovědnou práci. Myslel jsem si, že problémy s chlastem jsou minulostí. Ale vše bylo jinak.

Po třech letech jsem se znovu postupně rozpíjel do kvartálních tahů. Obvykle to byly tři měsíce popíjení piva v restauraci po práci, po kterých následoval týden bezhlavého pití tvrdého a piva. V tomto týdnu jsem přestal chodit do práce a trávil jsem „zaslouženou dovolenou“. Po „kvartálním“ týdnu následoval vždy týden příšerných absťáků a nočních halucinací. Toto období skončilo na jaře v roce 1999. Obvyklý týdenní kvartální tah jsem si prodloužil na tři týdny. Když jsem zastavil pití, nevydržel jsem úzkosti a fyzickou nevolnost. Zavolal jsem si záchranku, která mě odvezla do nemocnice s podezřením na srdeční problémy. Na JIP oddělení jsem upadl do deliria tremens, ze kterého jsem se probral o tři dny později v psychiatrické léčebně. Tam mi řekli, že jsem alkoholik a že se musím léčit. Jenomže na pavilonu pro léčbu závislostí nebylo zrovna volno. Tři týdny jsem čekal na uvolnění místa. A pak jsem podepsal revers a hurá do života.
Vydržel jsem nepít dva měsíce, protože jsem se bál. Měl jsem vysoké jaterní testy. Tady zafungoval pud sebezáchovy. Při kontrolním měření za dva měsíce však bylo vše v pořádku, což byl důvod k pořádné oslavě. Od toho dne jsem začal pít každodenně a intervaly mezi kvartálními úlety se začaly rychle zkracovat. Po necelých dvou letech jsem došel na dno. Pil jsem v kuse šest týdnů a už jsem to nedokázal zastavit. Noční halucinace se stupňovaly a přes den jsem měl jedinou nutkavou myšlenku, abych měl dost pití. Sebevražda se mi začala jevit jako jediné možné východisko.

Pokusil jsem se o ni ke konci zimy. Vyšší moc ale byla proti a díky zásahu policistů mě záchranka převezla do nemocnice. Zde Vyšší moc zasáhla znovu, když jsem na primářův dotaz, co se mnou má dělat, odpověděl, ať mě nechá převézt do psychiatrické léčebny. Druhý den jsem byl převezen. Na detoxu jsem prožíval doslova a do písmene fyzická a duševní muka. Zvracel jsem, měl jsem halucinace a příznaky přicházejícího delirium. Lékaři mě nechali převézt na internu, kde mě dávali jiní lékaři pět týdnů dohromady. Po návštěvě primáře oddělení pro léčbu alkoholismu jsem se rozhodl, že půjdu do režimové léčby. Po pobytu na interně jsem při příchodu do režimové léčby zažil pořádný šok. Ale rychle jsem se přizpůsobil. Jediné, co jsem nesnášel, byly ranní budíčky jednoho z terapeutů. Potom se lékařský tým rozhodl, že jsem nadějný pacient, a proto mě přeložili na jiné, „lepší“ oddělení. Musel jsem si znovu zvykat a metody jiného z terapeutů mě přiváděly do úzkých. Hned první den jsem šel na setkání AA. Řekl jsem o sobě, že jsem alkoholik. Poprvé v životě, ale moc upřímně jsem to nemyslel.

Léčba utekla jako voda a já jsem cítil až panický strach, jak budu zvládat život mimo léčebnu v přímé konfrontaci s nabídkou alkoholu. Odpoledne po propuštění jsem šel na mítink AA a v dalších dnech jsem byl na setkáních pravidelným návštěvníkem. Líbilo se mi, že mám místo, kde se cítím dobře a kde nemám strach. Začal jsem postupně měnit životní návyky a na AA jsem pocítil potřebu začít dělat Dvanácti krokový program. V té době jsem pravidelně docházel i na setkání anglické skupiny. Po krokovém workshopu jsem si našel sponzora a začal jsem s prvním krokem. Můj sponzor byl velmi zkušený, ale příliš na mě netlačil. A tak se stalo, že jsem si příběhy prvního kroku napsal během dvou hodin, ale trvalo mi tři měsíce, než jsem byl schopný si přiznat skutečnou realitu a podělit se o ně. Sponzor mi pomohl tím, že mě pozval na speaker mítink, abych se o svůj příběh podělil s ostatními. Povedlo se mu to a mně se tehdy hodně ulevilo.

Ale mimo společenství AA jsem se cítil osaměle. Bylo mi poměrně hodně let a stále jsem byl svobodný. Ve vztazích s ženami jsem však dělal jednu chybu za druhou. Byl jsem nedočkavý a všechno jsem chtěl hned. Když to nešlo ihned, začal jsem si jinde. Choval jsem se úplně stejně jako před léčbou. Moje požadavky byly dominantní. Nakonec jsem byl postavený před rozhodnutí buď, anebo. Rozhodl jsem se. A jsem šťastný, protože jsem se díky Bohu rozhodl správně. Po idylickém období i nyní prožívám pěkné manželství, na kterém se mi nejvíce líbí skutečnost, že i když toužím, často nesmyslně, po pochopení a podpoře ze strany mojí manželky, dostane se mi reakce a komentářů v duchu našeho programu uzdravování. Většinou se mi to nelíbí, ale dost mi to pomáhá.

Můj sponzor mě vždycky tlačil do služby v AA. Ve službě jsem zažil hodně dobrého i nedobrého. Když jsem se necítil dobře, většinou to bylo proto, že jsem vehementně prosazoval požadavky svého ega. Nejprve jsem začal umývat hrnky po setkáních. Na počátku mé střízlivosti byl v naší skupině nedostatek sekretářů, a tak jsem po dvou měsících docházení přijal službu sekretáře jednoho ze setkání. Bylo to příliš brzo. V té době jsem ani zdaleka nedošel ke třetímu a čtvrtému kroku. Byl jsem prchlivý a hodně jsem se snažil si prosazovat svoje názory a pohledy. A o tradicích jsem věděl pouze to, že existují. Výsledkem byly střety s ostatními, zejména s těmi, kteří byli déle střízliví. Snad nejhorší to bylo na služebních setkáních. Připadalo mi, že se na nich úplně změním, že opouštím program AA, že křičím a prosazuji si pouze svoje představy.
Kamarád, který byl sekretářem tehdejší Interskupiny ČR, mě poprosil, abych přijal službu kontaktní osoby pro styk se společenstvími AA v jiných zemích. Byl jsem dychtivý a hnal jsem se za uznáním. A tak jsem tuto službu přijal. Situace se opakovala. Nebyl jsem připraven, v programu jsem nepokročil ani ke čtvrtému kroku. Moje ego bylo příliš silné a připravilo mi mnoho nepříjemných pocitů a těžkých chvil. Ale díky Vyšší moci jsem se nenapil.

Jednou jsem na anglickém setkání objevil, že existuje malá knížka, která se jmenuje „Daily Reflections“. Četl jsem si zamyšlení pro ten den, kdy se konalo setkání. Silně mě oslovila jednoduchost, kterou to či ono zamyšlení obsahovalo. Díky tomu jsem konečně přijal skutečnost, že si mohu nechat pomoci. A zároveň jsem cítil vnitřní tlak, který mě tlačil do pokračování práce s touto knížkou. A tak jsem každé ráno vstal o něco dříve a než jsem vyrazil běhat s naším psem, seděl jsem v kuchyni a překládal. Někdy dvě, někdy tři stránky. Vůbec mi nepřišlo, že tímto způsobem poměrně intenzivně pracuji na programu. Ale bylo tomu tak, protože ta knížka je sestavena stylem, že obsahem měsíce Ledna je první krok a první tradice atd. Po této knížce jsem pokračoval s knihami „Jak to vidí Bill“ a „Dospěli jsme k víře“.

Jednoho dne přišlo do pražské kanceláře pozvání na Evropské služební setkání. Dostal jsem za úkol zjistit co a jak. Kontaktoval jsem kancelář služeb v anglickém Yorku. Angličané byli ochotni naši účast sponzorovat. Česká Interskupina mě zvolila delegátem. Byl to úžasný zážitek, setkal jsem se s množstvím lidí, kteří vystřízlivěli v jiných prostředích a hlavně měli velké množství zkušeností s prací ve službě. Práce na konferenci byla velmi intenzivní a dokonce mě vybrali, abych ve svém druhém termínu řídil práci komise pro styk s veřejností.

Léta ve střízlivosti utíkala jako voda. Spolu s ostatními kamarády jsme začali organizovat infomítinky v léčebnách v okolí našeho města. Nejprve v Severních Čechách, pak na východě a ve Středních Čechách. A paralelně k tomu mítinky v psychiatrických léčebnách našeho města. Počet skupin se rozrůstal, vyvstávaly nové požadavky na zásobování literaturou. Najednou jsem viděl užitečnost zkušeností, které jsem získal na Evropském služebním setkání, a jak těžké je přesvědčit ostatní, aby je používali.
Narazil jsem na limitaci, kterou představuje moje ego. Chtěl jsem věci prosazovat mocí svojí vůle a to nefungovalo. Obdivuji svojí Vyšší moc, jakým způsobem dokáže vše zařídit. Poslala mi do cesty lidi, kteří měli zkušenosti ze zahraničí a pomohli se založením zdravější služební struktury. Začaly fungovat komise a konference služeb. Sekretáře Interskupiny nahradila Rada důvěrníků AA v České republice. Rotace se stala pravidlem ve fungování ve službě. Přišel čas, abych i já odrotoval.

Odejít ze služby bylo bolestivé, protože jsem si přisvojoval příliš mnoho zásluh. Odešel jsem trochu natruc. Celý rok jsem se vypořádával s pocitem, že mě ze služby vyhodili. Sebelítost mnou cloumala a trhala mě na kusy. Ale nakonec jsem dokázal zpracovat všechny negativní pocity a díky sponzorovi jsem našel způsob, jak být i nadále užitečný. Dnes jsem přesvědčený, že mi služba v AA zachránila život.

Na počátku střízlivosti jsem byl zatvrzelý agnostik, možná ateista. Slovo Bůh mi nebylo sympatické a kroky jsem si všelijak dělil na proveditelné a neuskutečnitelné. Kroky obsahující slovo Bůh spadaly vždy do té druhé kategorie. Ale díky sponzorovi jsem dokázal překonat i svůj agnosticismus. Můj první sponzor nikdy nebyl členem žádné církve, ale problematiku víry a duchovní stránky programu mi přiblížil velice lidsky. I jemu, ale nejenom jemu, vděčím za postupný přerod ve věřícího člověka. Bůh mi tak, v pravý čas, poslal do života ty správné a tolik potřebné pomocníky.

Dnes se snažím žít podle čtyřiadvaceti hodinového programu, někdy to jde snáz, jindy to drhne. Ale střízlivý život se mi líbí a mám v úmyslu jej žít den po dni, pokud to bude vůle Vyšší moci, jak jí já sám rozumím, tedy dokud to bude vůle Boží.

Zpět na Osobní příběhy