Anonymní alkoholici v České republice

Jednoho dne mi manželka řekla, že v novinách je zmínka o nějakých Anonymních alkoholicích v Táboře. A také že si myslí, že by tam pro mne mohla existovat šance. Asi tři termíny jsem odložil. Když jsem se opět zmastil pod obraz, tak už jsem do Tábora, ještě celý rozklepaný, odulý a poďobaný vyrazil. Tam seděl jediný člověk, který mi během rozhovoru řekl, že už na mě čeká skoro rok. Řekl mi, že mě potřebuje, aby byl střízlivý. Divné co? Ale vypadal jako slušný člověk, tak jsem mu uvěřil.

Nechtějí mi radit, jen opakují: Nepij a choď mezi nás. To je všechno? Zajisté není, ale pro začátek a mou zatemněnou hlavu ano. A tak chodím. A nepiji. Jak se to stalo? Nevím, jen pít nemusím. Objevuji život. Chuti, vůně, obyčejné věci. Můžu zase jíst. Můžu zase bez obav pracovat. Můžu svým dcerám nachystat snídani a jít s manželem na procházku. Jsem šťastná.

To jsem taky na prvním mítinku dokázal říct: Jsem alkoholik. To byla bomba! Jako by se přede mnou otevřely dveře do světa, kde jsem předtím nikdy v životě nebyl. Zjistil jsem, že nejsem v tom srabu jen já sám. Že jsou taky druzí alkoholici a alkoholičky. A že opravdu nemusí pít a jsou dokonce i veselí!

Šel jsem za sponzorem a říkám mu: Víš, já si myslím, že jsem asi dobře neudělal ten první krok. Asi jsem ho udělal jen nějak povrchně. A on mi na to odpověděl to, co mi zachránilo život: Já si myslím, že ty dobře víš, že nemůžeš pít úspěšně. Tento chorobný myšlenkový postup se musí odstranit. Když mi to řekl, hned jsem to uviděl.

Nakonec mi došlo, že situaci nemám pod kontrolou, že ji prostě nemůžu zvládnout sám a že sezení na áčkách nestačí. Vedl jsem vlastně strašně neupřímný a pokrytecký život sám vůči sobě. Alkohol je úskočný a mocný nepřítel. A já jsem neměl pod kontrolou už vůbec nic. Můj život se stal neovladatelným. Svůj první krok jsem udělal den po té, co jsem „padl na kolena“. Opět po jednom takovém tahu, kdy jsem si navíc koupil pervitin, dealeři mě okradli o nový počítač a jiné věci v řádech několika desítek tisíc korun a já strávil v posteli čtyři dny s lahví slivovice, úplně emocionálně a fyzicky vyždímaný. Byl konec. Už jsem nemohl dál. Pochopil jsem, že potřebuji odbornou pomoc. Že tohle je nad moje síly, že jsem v pasti. Zavolal jsem kamarádce, že jedu do blázince, že už to nedávám, že jsem v koncích, že se bojím, že umřu.

Nejednou jsem stál za oknem a pozoroval dění za sklem, pozoroval jsem normální život tam venku a cítil, že tam už nepatřím. A nebylo to jen to sklo, co mě dělilo od života. Dnes je to úplně jiné, jako bych se konečně stal součástí svého života, a dokonce i života někoho jiného.

Na prvním setkání jsem nebyl schopen zadržet slzy, které se mi draly do očí, když promluvil jeden Indián, který projížděl a byl se na mítinku podívat. Řekl, že není důležitější člověk na setkání, než já, který jsem tam poprvé. Jak to, že jsem důležitý, proč? Vždyť já jsem přece ten nejhorší, ten, který si zaslouží trpět za to, že chlastal. A najednou někomu na mně dokonce záleží a je rád, že mě vidí. Vím, proč to říkal. Já jsem také vždy rád, když přijde někdo úplně poprvé. Jednak mi připomene moje začátky a hlavně moje pocity a stavy krátce po vystřízlivění a jednak mi připomene, že naše společenství má smysl a že možná mohu něco udělat pro dalšího z řady nešťastníků. A to mi prospívá.

Nemohu říct, že se už nikdy nenapiji, ale vím, že DNES se nenapiji a žiji střízlivou přítomností – den po dni. Nehrabu se v tom, co bylo, co už nemůžu změnit. Nedělám si vrásky z toho, co bude. Nastoupila jsem cestu svobody, kterou je uzdravování se. Na svoje problémy nejsem sama.

Stalo se to snad ještě ve dveřích. Druhý zázrak mého života. Ze mě spadl obrovský kámen, strašné závaží, které mě tížilo a které narůstalo každým dnem prožitým v posledních deseti letech. Kolem stolu seděli lidé, kteří se na mě usmáli, kvůli mně se zvedli ze židlí, podali mi ruku, a dokonce mě objali a řekli mi jménem! Sama jsem si jménem už dlouho neříkala.

Po necelých dvou letech jsem došel na dno. Pil jsem v kuse šest týdnů a už jsem to nedokázal zastavit. Noční halucinace se stupňovaly a přes den jsem měl jedinou nutkavou myšlenku, abych měl dost pití. Sebevražda se mi začala jevit jako jediné možné východisko. Pokusil jsem se o ni ke konci zimy. Vyšší moc ale byla proti a díky zásahu policistů mě záchranka převezla do nemocnice.